Psí řečí..
Psí řečí – Inteligence??..
I když nám tuhle přednost, rádi přiznáváte, nemyslím si, že jsme ti nejchytřejší tvorové zvířecí říše. Některá divoce žijící zvířata, možná slon a zcela jistě delfín, nás v této oblasti určitě předhánějí.
Jenže vezměte si slona do bytu nebo delfína do koupelny...???
Ať je to však jak chce, je jasné, že inteligentní jsme.
Navíc se naše inteligence velice podobá té vaší, neboť paměť a porozumění, představivost a správný úsudek.
Umožňuje nám účastnit se vašeho života a hrát vněm hlavní roli.
Vaše gesta, vaše slova, nic pocházející od vás nám není cizí. Přiznejte si, že jste byli často velice udivení tím, jak vám váš pes rozumí, i když jste pro to nic neudělali.
Například pakujete batoh?
Jste zvyklí brát svého psa s sebou? Začne se radovat, projevuje dobrou náladu, radost z toho, že změní prostředí. Pokud však cestujete sami pozná, že tu nebudete a budete mu chybět. Bude se chovat úplně odlišně - bude pobíhat kolem, projevovat neklid, dokonce si lehne na vaše věci, aby jste se slitovali. V každém případě dá znát najevo, že zná chvíli vašeho odjezdu a tak tedy i ví, kdy začne jeho smutek.
Poznáme veterinární ordinaci, kroky našich přátel - nebo dokonce i nepřátel.
Když vidím, že se panička obléká, vím že půjde pryč. Proto jí nespouštím z očí a stále chodím za ní. (tohle mohu jen potvrdit.. J ) Stále na se snažím upozornit, aby mě panička vzala sebou. Když řekne "ne ne, ty musíš zůstat doma, tak jsem smutná.
Jakmile však řekne ještě chvilku vydrž, hned půjdeme, tak si můžu ocásek ukroutit, jakou mám radost, ale potom začnu kňourat a upozorňovat, že to trvá moc dlouho.
Schopnosti, které, se rozvíjí s věkem a s výchovou, ať už jde o skutečný výcvik nebo prostě neustálený něžný a přátelský kontakt mezi člověkem a psem. Pán, který s námi mluví, který se námi hodně zabývá, který se k nám chová jako k jednomu ze svých bližních, se nakonec dočká mnoha projevů naší inteligence.
Vím, že se svým pánem skutečně rozmlouvám. Ano, rozumím co mi říká a snažím se, aby on chápal, co mu říkám já – ovšem někdy je to složité, ale snažíme si porozumět.
Dokonce se stává, že si rozumíme beze slov: pohlédneme si jen vzájemně do očí. On se na mě usmívá, já vrtím ocáskem. On zvážní, já se přestanu radovat a zatvářím se soustředěně. Zvedne obočí a zpřísní, a já přestanu hloupnout. Sklopím uši, uhnu pohledem, tajně ho pozorují. Když vím, že jsem udělala nějakou hloupost a zasloužím si vyhubovat, tvářím se zkroušeně, vrtím malinko ocáskem a snažím se to obrátit na hru.. Pokud jde o hru, okamžitě to poznám, tvářím se sice pořád poníženě, ale dám svému "spolubesdníkovi" zvláštní mimikou najevo, že jsem nenaletěl. Taky poznám, kdy to není hra a je to vážné.